Už srdce spí, a tvrdé jeho snění,
jak u prostřed drobného kamení
když v zříceninách velebného hradu
si odpočívá kamen základní.
Čas plyne nad ním, věk se s věkem honí,
svět mění se, a kamen? ten spí dál!
a tiše spí, až nad hrobem vyrostlý
ho břečťan v náruč věrnou obepjal.
Tak v srdci vzpomínka se rodí sama,
jak břečťan kamen – si ji odchová!
však ne vždy břečťan – planá někdy růže,
a nejčastěji – hluchá kopřiva!