Ty svaté doby, snivé moje světy
už zašly dávno – mhou jen jsem je zřel!
už shasly ráje, život plnokvětý,
a co jsem teď? – jen skamenělý žel!
„Jdi ke hrobům!“ – „A proč?“ – „tam pěj své žaly!“
Ba pozdě – pozdě nade hroby lkát!
a oči mé už slzy vyplakaly,
už neumím, než v němém bolu stát.
A těžko se to nad ssutinou pláče,
a přese zbytky slavných velkých dob
se jako zabloudilé někdy ptáče
vzpomínka snese – a zas pustý hrob!
Co v snivé, krásné viděl velikosti,
neřekne kamen z rumů zbortěných;
a kdyby mluvil? – snad by minulostí
teď vzbudil pláč – jen pláč? – snad také smích.