Ta vzpomínka, to luzný květ
je v ruce doby minulé!
Z dálí nám ji ukazuje,
z blízka nám ji oddaluje,
jakby žertem vrátit chtěla
city dávno zhynulé!
Ta upomínka radostná
je kvítko jara zpozděné!
Jednou v ruce obrátíš ho,
a když ssát chceš vůni jeho,
rozpadnou se lístky květu,
každý lístek – uvadne.
A na bolest-li vzpomeneš,
to skamenělá slzička!
Velká bolest v minulosti
utěšení v přítomnosti,
upomínka na bolesti
zkušenosti matička.
Ba podivný to, pozdní květ
je z minulosti vzpomínka!
ať se z dálí ukazuje,
ať se z blízka oddaluje,
darmo hledáš skutečnosti,
vždycky dýše z daleka.