Vy tiché světy tam na hlavě noci tmavé,
jak touhy koruny, jak světla naděje,
vy matky noci slzy bolu žhavé,
v nichž světa tichý pláč a bída okřeje,
vy věčné touhy družky věčně milé,
v jichž tichý soucit bol si skládá tíž
a duch si osiřelý hledá cíle:
proč světy svaté, proč mi nejste blíž?
Jen z dáli vidím vás; a ač že nikdy vím,
ach nikdy nedostihne touha rozletlá
tam lesku vašeho, svůj zrak přec obracím
od země mrtvé k vám jen, do světla!
Neptej se nikdo proč? vždyť já to nevím sám,
a tolik jen se duši v tajném skrytu zdá,
že buď ty všecky světy v prsou živé mám,
neb duše má je po nich světem rozletlá. –