Stín večerní slunce stíhá,
za stínem se obraz míhá,
krásný, čarovný a tklivý,
jako v mlze zahalen;
duch to; snem se k duchu vine,
ve snách přišel, ke snům kyne,
ve tmách vůkol snem otvírá
duši krásný, rajský den.
Krásné je to rozechvění,
žel však žel, že nic než snění;
duše-li je v rozkochání
k myšlénce chce vinout své:
darmo touha rozpíná se,
obraz mlhou rozplývá se,
zmizel už, a dumné ticho
stín rozklenul v duši mdlé. –
Obraze mi nejmilejší,
duše touho nejsvětější,
který v dobách svatoklidných
navštěvuješ duši mou:
láska má si stvořila tě,
touha má si chránila tě,
a tak žiješ neobsáhlý,
jak ta láska, touha má!