Na zemi noc, tak čírá, tichá, vážná,
jak byl by nad ní smutek rozepjal,
však nad tím smutkem tmavomodré nebe,
a na něm hvězdiček, jak by je rozsypal.
Máť i ta noc nad sebou jasno svoje,
máť světel na tisíc, jich zář je klid, –
i noc je život, i noc světla rodí,
a čím víc čítáš, tím víc zdá se být.
Neklesej má duše v utrpení,
neumřeš, jen lépe poznáš sebe,
nad nocí se modro rozepíná,
a tvá bolesť také má své nebe.
Na tom nebi světel na tisíce,
kmitavých a stálých proskakuje,
a čím více hledím v bolu hloubku,
tím víc bol se tiší, zastavuje.
Hvězdy v bolu – slzy v rozelkání!
útěcho – ty nebe v žalosti!
světla ve tmě, z vás se pravda leskne:
„že jsou krásné i ty bolesti.“