Zašlo slunce; stín se k zemi sklání,
den shasíná, a za ním život hyne,
jak země kladla by se k umírání,
den, dítko své, čas v náruč věčnou vine.
Jen v dálce na horách se ještě staví,
a hledě zpět, jak sám se v sobě tratí,
posýlá ještě pozdrav usměvavý,
a pak jde dál – ten už se nenavrátí! –
I duše má svůj den, a noční chvíle;
a jasný den-li v štěstí hloubce zmírá,
tu ještě na myšlence nahodilé
se zastaví, a do hloubky nazírá.
A když i zašlo, a ta duše bolem
se v blaha klade hrob, v neštěstí halí,
o čírá tma tu, pusto, smutno kolem –
však duše ještě – vzpomínkou se šálí.