Tak tichý večer, krásný, k nepopsání,
a měsíc, hvězdy, noci diadém,
se tajným kouzlem na mou hlavu sklání,
na hlavu mou a na tu mrtvou zem.
O hlava moje, mrtvá, mrtvá země,
již shasly jasné denní postavy,
i stíny zašly za hor dálných témě,
noc dávno už, a měsíc mlhavý.
Noc, po dni tma; zda duši roztoužené,
jež dál než slunce let svůj rozpíná,
tam vrátí doby světla drahocenné,
zda vrátí noc, co za dnem shasíná?
O duše moje, mrtvá, mrtvá země,
noc kryje tě, a kryje celý svět;
však světlých postav nehynoucí plémě
ne tato noc, jen slunce vrátí zpět.