Nad lásky ssutinou, nad hroby zapadlými,
v odkvětu vzpomínky mdlý poutník ruce spíná,
a na sepjaté těžkou hlavu klade,
a těžká bolestí se hlava rozzpomíná.
Snad v dobu minulou se ve vzpomínkách snesla,
a s nimi zapadla; – snad v budoucnost se topí,
v tu budoucnost, co vzpomínkami sklesla, –
a tu i tam si oko slzou hroby kropí.
A horká slza ta, proč ohněm žhavým pálí?
proč v půli trhá mu to srdce osiřelé?
proč z duše pláče krev? O příteli! tam v dáli,
tam na Golgotu jdi, a ptej se spasitele!
Ten rámě rozvíral – oni je s křížem spjali,
ten k srdci vinul svět – oni je rozedrali, –
a ty-lis tiskl svět na srdce osiřelé,
hned našel’s katy své, a oni – spasitele!