Pod skalou se řeka proudí
rychlou vlnou dál a dál,
a mně je tak litostivě,
jak bych ji byl vyplakal.
Vždyť i jak ta voda rychle
ubíhá mi naděje,
dál a dál a v nekonečno –
kam se srdce poděje?
A kdy hvězda v rozvlněnou
řeku s hůry nahledne,
utratí se v nestálosti,
okamžikem pobledne.
Umořený tak se dívám
na hrob svého života,
bez pláče a bez modlitby,
v duši, v srdci mrákota.
Jasná hvězdo! modré nebe!
kdy se stiší vlny mé?!
A ta hvězda a to nebe:
„nikdy – nikdy – nikdy ne!“