Kdo jsi kdy, bol těžký v duši nesa,
v zoufalosti na své lůžko padl,
beze slova na rtu, bez modlitby,
s citem, který s vyschlou slzou svadl,
dobře věda, naději že spasnou
nesplní ni klamné snů ti zdání:
pověz, zdaž ten večer nebylo ti,
jakby chystal jsi se k umírání?
Zdaž ti v duši tehda šíropusté
neznělo to: „usnout, usnout věčně!“
jako vábivé nymf melodie:
„umřít, a mít pokoj nekonečně!?“ –
O kdo takto na lůžko se kladl,
nemodlil se za své probuzení,
prose v hoři, by tak věčně zůstal
bez citu, bez sebe, v mrtvém snění.