To srdce lidské – jezero,
a nade hloubkou větry dva:
ten jeden vítr – lidské štěstí,
ten druhý vítr – bolest věstí,
a darmo vlny klidné hledáš,
jeden vždy si srdcem hrá.
Ó štěstí – větřík prvojarní!
a vlny hrají klokotem;
však snadno plachý se obrátí,
a srdce v zármutku se tratí,
a v pláči za ním za uběhlým
jde nepokojným životem.
A neštěstí – to od západu
je chladný vítr divoký:
až na dně mrazem svým se stápí,
a srdce v hloubce své se trápí,
na vrch vlny počernalé
rodí vír ten hluboký!
A kdy větrem vystoupilo,
vždy jen dva má odtoky;
i radost proudem slz odplývá,
i bolu proudem slz ubývá,
a kdy k slzám písně našel,
stěší cit se hluboký.
Ba podivné to jezero
je srdce v těle člověka;
ať se proudem slasti zmítá,
ať je žene bouře litá,
vždycky vlny překypělé
hloubka rodí hluboka.