Já za úlevu jsem vás prosil,
v svých bídách, co mi srdce žraly,
vy k chátře jste mne připočetli,
a chleba jste mi podávali.
Já za soucit jsem žebral u vás,
když v bolestech jsem trpěl celý,
a vy jste pro mé žadonění
jen chladný na rtech úsměch měli.
A když jsem úpěl: „Smilování!
jsem sám a hynu v bídě svojí!“
tu volali jste zdaleka už:
„nech s bídou svou nás na pokoji!“
Tak zbyl jsem sám – vás na pokoji
už nechal cit můj oněmělý
a zašel mezi pusté skály –
a skály – ty mu rozuměly! –