Snad jsi šel už v němém žalování
s bolu světem někdy sám a sám
v posvátný si podvečerní chrám
pozastesknout v duše umdlévání.
O pak víš, že každé větru vání,
šelest listu zde, vln píseň tam,
zavzní k teskné duše hlubinám
jako živá píseň k umírání.
A ty hvězdy, jakby světla živá
k pohřbu nesly stracený tvůj ráj,
ach ta noc je bolu sestra tklivá!
Duše tvá tou nocí rozplynulá
rozlétla se vánkem v luh i háj –
bolesť tvá se světem rozklenula! –