Vdechl jsem svůj život ranní růži,
v poledne mi stichla, umírala,
měl jsem dívku, spálilo ji slunce,
a má láska stichla, zaplakala.
Stíny tiché, boží svaté stíny,
zdaž mi osvěžíte růži bledou?
Snad – snad ne – však dívce mojí lásku
slzy, písně nazpět nepřivedou.
Přijde večer, růži zavře k spánku,
čerstvá ji probudí rosa ráno.
Probudí se také láska shaslá?! –
Lásko má, spi sladce! – – Doplakáno!