Ne, to není teď ta moje růže,
již jsem střehl, odchoval si já,
ráno zašlo, vůně, barva hynou,
takto růže, takto nejsi má!
Květem ráno láska pohrávala,
vonný dech ji vůkol roznášel,
a kdy láska ranní zaplakala,
rozkošný to byl v těch slzách žel:
svatá láska v časném rozechvění
slzou štěstí barvila jí líc, –
vyschly slzy – slunce na polednách –
a teď pláču já, že lásky není víc!