Růže má! tam, kde ta hvězda siná
stkví se jasnem, chví se lítostí,
tam je Blaník se svou pověstí,
za ním dál, ach! moje domovina.
„Ach?“ – o žel! však není má to vina,
tak že zvu kolébku neštěstí,
a že chudá matka bolesti
nešťastného odchovala syna.
Zdáť se mi to vymyšlená báje,
věku zlatého sen zděděný,
v letech mládí že nám kvetou ráje!
Darmoť můj ach! hledá potěšení
v minulosti pohled zkalený,
život můj – to řetěz utrpení.