Viděl jsem tě v denní kráse tvojí,
viděl jsem tě, růže, z večera
v slzách tvých, jež skrytě za šera
s nocí den ve vonných ňádrech pojí.
Marné však ti s takou na mne zbrojí,
nestálostí roste nevěra,
a já zašel, s sebou nebera
pamět než na svadlou růži svoji.
Než kdy z rána v slzách jsi tu stála
o mých snů mi touze šeptajíc,
tu mi svatým ohněm duše vzplála:
Tenkrát’s byla, růže, nejkrásnější –
vímť já to – vždyť nemám srdce víc, –
a jdu zas – než kdo mě ukonejší?