Černá rouška obraz kryje svatý,
pod ním na noc dívka klekává,
na noc pozdní, když matička usne,
dívka sama bdí a – plakává.
Dívko, dívko! nech jen mrtvé spáti!
darmo pláč ti krásnou pije líc,
co smrt vzala, nářek nenavrátí,
umrlý ti nevzbudí se víc!
„Umrlý? – ba ano!“ – ret se chvěje,
pohřební se modlí srdce žal:
tak se modlí člověk u naděje,
i když na věky ji pochoval.
A kdy lásku stratil prvně sněnou,
ještě na sesutý blaha hrob
plače kleká, by se dovzpomínal
ještě v bolu jednou – shaslých dob!
A proč doby naše nejšťastnější
bytost pojí v sobě jediná?
Ona zmizí – shasne za ní rozkoš:
na obé si pláč jen vzpomíná!