Už doznívá; duch na dozvuku stojí,
a s dozvukem se dál a dále tratí,
a s dozvukem rozplývá v nekonečno,
však duch i dozvuk – už se nenavrátí!
Kam myslí člověk, když mu rozkoš vzata,
jíž zdobil život si, jíž srdce plálo?
A kde ta říš teď, o níž v svatých touhách
se prvním snem mladistvé duši zdálo?
Ba nic! a nikde! teď ten život krásný
jen zvuk, žalostný sten, jak po klekání!
V něm ještě jednou duch si rozkoš stená,
co přijde pak – je bledé vzpomínání! –