Vlnky rozběhlé,
kam tu lodičku,
kam kolíbáte
outlobokou?
k cíli do dáli
k vlasti rozlehlé
tam v nekonečnu,
tam kolíbáme
loďku čilou!
Loďko lehounká
v proudu nejistém,
v proudu rozmarném
což ty neseš?
Naději plavce,
touhu po světle
k hvězdě nebeské:
žít v nekonečnu!
Rozmele ji vítr divý,
světlo zastře mrak ti sivý,
nebezpečí neustálé,
pohřbíš naději na skále;
v pravo v levo stinné háje,
spočiň tam dál nehledaje,
pevná země pokoj větší,
vlnky nesou nebezpečí!
Vítr-li mě jeden staví,
jiný zas to ponapraví,
a ta hvězda v věčné záři
žádnou bouří nezachází;
v pravo v levo stinné háje,
v pravo v levo smutné kraje,
ani tady odpočinout,
ani tamo pozastesknout,
jen dále, jen dále,
mě má vede cesta,
jen dále odvážný
je touhy mi cíl!
V odvaze-li nebezpečí,
zásluha je zdarem větší,
nic kdo neváží,
v stínu zachází,
a tak neustále
jen dále lodinko
k cíli putuj! –
Můj to život! –
V dáli nebeské
hvězda se leskne,
k ní moje touha,
k ní srdce teskné,
dále a dále
k ní neustále!
již je mi blízká,
obzorem nízká,
již se stavím –
aj zas nade mnou
tak je ve výšce!
zas vlny dále
loďku nesou,
dál neustále
hvězda se mnou.
A ta naděje i touha
jako nekonečno dlouhá,
v nekonečnu jen se staví,
v nekonečnu dál ubíhá,
jen dále, jen dále,
v síle je víra,
nic kdo neváží,
v stínu zachází,
stínem umírá –
a tak neustále
jen dál moje touha –
můj to život!