Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, – vždyť dnes svatého Rufa den.
Aj Rufa? den to Milotův! tak slavný den, tak krvavý, a sláva, krev, ta pálí tak, jak uhel v srdci řeřavý.
A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu.
By slavil Němců vítězství, a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou.
Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrůzný cit mu rozehrál.
Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené, jak by je krví procedil.
A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar!
A seděl tu tak zamračen, a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil.
A tak tu sedí zase sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den.
Tam venku chladno, venku mráz tu noc přikrývá smrti snem, a smutno tak a ticho tak, jak na poli kdys Moravském!
A v duši tma, a v duši mráz tu noc by přikryl smrti snem, však hlučno tam a bouřlivo, jak na poli kdys Moravském!
A jakby jaro nahradit tam venku chtěl podzimní chlad, tak v duši své pan Milota by ukonejšil vinu rád:
„Dnes rok – hoj slavný den to byl a věčným stkví se zápisem, kdy strestaný ten zločinec, kdy Milota byl vítězem!
Aj král to byl, ten slavný král, před nímž měl já být odpraven, a tehda jsme to změnili, já vítězem – král zohaven!“
A vítr duje silněji, a duše slova rychlejší: „To pomsta byla strašlivá, to zločin ze všech nejtěžší!“
„Že msta? aj – právem odplata, bych očistil tu hanbu svou, já vraha jsem jen potrestal za prolitou krev bratrskou!“
A vítr hučí rozhněván, jak zrádce by mu ubíhal, a vítr skučí bolestně, jak na zločin by žaloval.
„Jak? právo tvé to? odplata? kdy’s otce dítkám zavraždil, a vlasť svou, vdovu truchlící zde opuštěnou zůstavil?
A pláč a bída národa od cizinců – tvá odplata? O hrozná vlasti zráda to a zrádcem’s ty – ty, Milota!“
A Milota tak sedí sám, však ne sám – v duši rozdvojen, v myšlénkách dvojích hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den!
Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál, a vře a pálí, hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal.
A tělo zde, – a duše tam – tam krev – o krev to nevinná, a v krvi matka se synem jak pode křížem Maria.
O mrtev! a ran sedmnáct! ach klesla matky záštita, a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: Milota!
A matka líbá mrtvolu, a srdce – v bolu prázdnota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: Milota!
A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatném, divokém, a před zraky mu postaví.
A u zděšení Milota: „Já ne – já ne – to Záviš byl!“ Však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil!“
A Milota tu v zoufání: „Já ne – mne Rudolf uplatil!“ Však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“
A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta, to matka vlasť, král Otokar, to její syn!
A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklet buď!
Ten pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij, a jedem stohlavým tam vyryj věčně: Proklet buď!
A nikde neměj pokoje, ni ve snu v bdění za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem!
Tak proklet buď!“ S tím zmizel stín, a svíjí se ten velikán ve hloubce činu slavného, jak pekla trestem byl by hnán.
„Ó proklet buď!“ se vichrem tam, se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje, – a proklet buď i ve smrti!“
V tom s věže bije dvanáctá, a strašný, obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas.
A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu, a ze snění se probudil, ze zločinu, zas k zločinu!
A v tmavé síni sedí sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých: „byl – byl svatého Rufa den!“
Cookies on Poetry Cove