Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den!
Aj Rufa? den to Milotův, tak slavný den, tak krvavý, a sláva – krev – ta pálí tak jak uhel v srdci žeřavý.
A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu.
By slavil Němců vítězství a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou.
Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrozný cit mu rozehrál.
Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené – jak by je krví procedil.
A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar!
A seděl tu tak zamračen a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil.
A tak tu sedí zase sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých – vždyť dnes – svatého Rufa den!
Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál a vře a pálí – hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal.
A tělo zde – a duše tam – tam krev – ó krev to nevinná a v krvi matka se synem jak pode křížem Maria.
Ó mrtev – a ran sedmnáct – ach klesla matky záštita, – a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: „Milota!“
A matka líbá mrtvolu a srdce, v bolu práznota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: „Milota!“
A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatném, divokém a před zraky mu postaví.
A u zděšení Milota: „Já ne – já ne – to Záviš byl!“ však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil.“
A Milota tu v zoufání: „Já ne, mne Rudolf uplatil!“ však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“
A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta – to matka vlast, král Otakar, to její syn!
A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklat buď!
Ten pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij a jedem stohlavým tam vyryj věčně: proklat buď!
A nikde neměj pokoje, ni ve snu, v bdění, za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem. –
Tak proklat buď!“ – S tím zmizel stín a svíjí se ten velikán ve hloubce činu strašného, jak pekla trestem byl by hnán.
„Ó proklat buď!“ se vichrem tam se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje – a proklet buď i ve smrti!“
V tom s věže bije dvanáctá a strašný obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas.
A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu a ze snění se probudil, ze zločinu zas k zločinu.
A v tmavé noci sedí sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých, „byl – byl svatého Rufa den!“
Cookies on Poetry Cove