O srdce mé! jen teď se nerozplývej!
o nebe hvězdnaté ty touhy marně zní,
a nekonečnu půlnoc zvěsty hlásá,
že pěješ sobě píseň pohřební!
Vidíš tu hvězdu, co se v modru leskne,
jak jí by tam jen bylo jediné?
ó ty jdeš s ní – a ona k zemi klesá –
a věčnost celá – v nic se rozplyne!
Tak touha tvá! tu obraz za obrazem
se v mlhách kouzelných před tebou míhá:
– „ach bože ten – ten ze všech nejkrásnější“ –
však marný vzdech – on věčné v nic ubíhá!