„Ó slunko zlaté, neodcházej!“
však marný vzdech, – ono jde dál,
a poslední paprslek jeho
už hory tam poceloval.
Však za horami s touhou čeká
tam světa půl na spasný den,
toť spravedlivě rozděleno,
a ty buď, synu, spokojen!
A jako slunce jedněm shaslé
zas na druhé se zasměje,
tak také v světě rozdělena
jest mezi lidi naděje.
Ne všecky dech naděje spasné
najednou v světě ovanul,
než jedněm lákavá-li shasla,
pak zase doufá druhá půl.
A tak se v světě všecko střídá,
tu hřeje, hasne – a jde dál,
a každý z nás vyprávět umí,
jak naději svou pochoval.