Co jsem já se ubohý už
nahledal té lásky v světě,
však mě přece srdce bolí,
však mě přece bolest hněte.
Do oblaků, s oblak dolů,
v šíř i dál jsem světem chodil,
daleké to putování –
přece jsem se nedochodil.
V tichých dobách o samotě
ponavzdychal, ponaplakal,
o těch dob tajného pláče! –
přece jsem se nedoplakal.
Nedochodil, nedoplakal,
sám jsem, pláču pro nikoho,
nestratil jsem, nenašel jsem
v světě nic – a v srdci mnoho!
Však to pán Bůh dobře věděl,
když tu krásnou lásku schoval,
že kdyby ji člověk našel,
snad by – nikdy nemiloval!!