O to jaro tehda krásné bylo,
pod lípou kdy v dešti květovém
bázlivé na rtíku růžovém
„ano“ ze sna k snům mě probudilo.
A ten vánek ticho tak a milo
lásku sypal v květu stromovém,
a mé srdce ve snu májovém
z vánku, slova, ze rtů věčnost pilo.
Od těch dob po vánku rychloletém
padají-li květy hynoucí,
posvátné jest mi to pohledění:
Vidímť život svůj tu s věčným květem,
jaro: láska moje horoucí,
vánek: touha, květy: políbení! –