Na mě též se květy sypávaly,
stromů, pod nimiž jsem sedával,
a já rád si s nimi pohrával,
jakby věštci byly touhy z dálí.
Jakby naději mou ukrývaly,
svadlou tak, jak já ji schovával,
shaslý svět, jejž kdy jsem hledával,
rozkoš velkou a bol neskonalý:
Rád si člověk velkou bolest nesa
do nebe až staví naději
čarokrásnou, i když hyne, klesá;
a kdy marné všecko namahání,
při posledním ještě kročeji
jest mu slastné – i to umírání!