Dozvuk.

Vy melodie svaté, žalem rozechvěné, vy v srdci pěvce všeho lidstva bědy, vy zvuky věčné lásky, bolem zubožené, už zníte zas – však plačte naposledy!

Jeť marné slovo z hloubky nedostihlé, je mrtvý tón, jak břečťan nade rumy, když bol jen hlouběji se v srdce noří, a duši v troskách nikdo nerozumí.

Tak pěvec sám; a ve tmách o půlnoci nad hrobem ideálu s duší skrvavenou si soucit hledá, ve tmách – o půlnoci – a ve tmách lidstva – s touhou otrávenou.

Po nebi hledá – marně hledá zrak, a k zemi padne – beznadějně – v hrob, a tu i tam do duše mrak a mrak mu žalost věčnou nese do útrob.

On nepěje; snad vymřel lyry hlas; on nehledá ho víc, k zemi se kloní, a mezi hroby marně hledá zas, a srdce, oko horkou slzu roní!

A znáš ten bol, jenž v době osamělé ti srdce roztoužené uchvátil a zanes’ do věčného nekonečna, aby je nikdy, nikdy nevrátil?

Ó tu jseš nešťasten, a přece v světě rád, a opuštěný lkáš ve troskách svého blaha, a v hoři tom bys chtěl svět celý objímat, však ten se směje jen, že marná tvoje snaha!

A plakal-lis kdy slzy neštěstí a lásku rosil slzou bolestnou, a když pěl slavík píseň milostnou, rozuměl teskné jeho pověsti;

a slyšel’s-li, jak teskně zefyr pláče, nad růží zemřelou, již spálil mráz, pak víš, že všechen bol, nešťastné lásky hlas, a celé srdce, duši stísněnou ta slza kryje,

již pěvec uronil ve tmách, v půlnoční čas. Ta slza věnec jest, jejž z bolu srdce vije nad hrobem lásky své, bytosti neznámé, toť píseň pohřební, již sami zpíváme,

když srdce hořem utrápeno zmírá. – Ne píseň poví ti, že pěvce žalost svírá, ne slova smutný zvuk, ne líce zjev; znáť pěvec nešťastný též tajný zpěv,

jejž jemu jen dal bůh a láska jeho, když spatřil krásu kouzla neznámého a zas ji stratil v říši nekonečné! A neznáš pěvce bol, nepoznáš věčně,

když neviděl’s, jak pro lidstvo, pro lásku, pláče!