Jen jedno ptáče šveholí
Dnes tam v tom vnadném údolí,
Kde v křovinách blíž potůčka
Tak často jindy větvička
Ve náručí svém houpává
U hnízda blízko slavíčka,
An s rodinou svou zpívává.
Jak silně vlnka žblunkává!
Když slavíček tam tloukává!
A dneska, jakby umřela,
S ním řeči jistě neměla.
Proč nezavolá slavíčka,
By plesy své s ním držela,
Do svého k sobě houštička? –
Již volá vlnka na něho,
A on se z houští tmavého
Do hlučných dává písniček!
Snad vlnce pěje slavíček? –
Ach ne – ne vlnce hovoru!
Než Bohu pěje s větviček
Svým kouzlohlasem úkoru.