Ta stolistá růžinka
Bývala mi milá,
Když mi děva čilá
Dávala ji z okýnka
Aneb mezi vrátky,
Kde jsem se s ní scházíval
Večer u zahrádky.
Ach! jak často děvinka
Má mě rozesmála,
Když se plachá bála,
Aby křikem tatínka
Psík nezbudil svojím,
Vědouc, nejsa pod oknem,
Že u vrátek stojím.
Když štěkával z vyhlídky
Krokem sveden klamně
Psíček někdy na mě,
Šeptávala z besídky
Večer při měsíčku:
„To jde sem můj Karlíček,
Neštěkej, můj psíčku!“
Když jsme spolu postáli
U okna neb vrátek;
Každý skoro svátek,
Jak jen růže nastaly,
Dala mi z růžiček
V jednu vkusně svázaných
Několik kytiček.
Ach! to byly růžinky
Barvy čisté, jasné,
K podivu až krásné!
A od jaké děvinky! –
Proto z všeho kvítí
Budu růžinky mít rád,
Dokuď budu žíti.