Nevím, až ji hled můj jednou spatří,
Tu tak draze milovanou vlast,
Rozvede-li, či snad ještě zbratří
S proudem slzí srdce mého slast:
Lkát-li budu v oné době blahé,
Až k své vlasti brát se budu drahé.
To však cítím u vnitř srdce svého,
V krvi, v síle, ve vší duši své,
Že až k mezím ráje vlastenského
Jedenkráte krok můj přistane:
Že je zlíbám mně tak milované,
U nichž libý vždy mně zefýr vane.
Potom zvolna, jako poutník vstává
Po modlitbě s země posvátné,
Z mezí krajin, jimž mé srdce přává,
Vstana zvolám v strany památné:
„Po vás ráje, vzdychal jsem a toužil –
Vzdálen od vás plakal a se soužil!“
A pak ode těchto svatých krajů
Vstoupiv do své vlasti milené,
Rozkřiknu se v lůně těch svých rájů
K nebes modru v prosbě skroušené:
„Přej mi, Pane, bych své kosti složil
Zde, kde rád jsem dny svých roků prožil!“