Já sem sy již umínil v hospodě umříti,
Při mé smrti u huby musým víno míti,
By řekli, kdyby měli Anjelé přijíti,
Bože tomu pijáku rač milostiv býti!
Smysl každý bez vína ve mně hned vysýchá,
Srdce vínem napité k nebesám pospíchá,
Mne víno z kterékoli hospody víc píchá,
Než co češník knížecý čistou vodou míchá.
Každý jest již k něčemu přirozeně veden,
Já nikdý nemohu spát, když nejsem najeden,
Lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden,
Na hlad, žízeň nevražím, jako na soudný den.
Takové verše dělám, jaké víno cýtím,
Ani psáti nemohu, leč až se nasýtím,
Ani y to zač stojí, co píši před pitím,
Po pití však ve verších y Názona chytím.
Nepůsobí ve mně duch prorocký své hnutí,
Leč když plné břicho mám, a když mi jde k chuti,
Když u prostřed mozku Bachus má své sednutí,
Tak Cházon do mne vjede, a zázraky kutí.