Jak vinný kmen po své holi
Ratolesti své plete,
Jak své tkání břečtan v poli
Ulmě na ňadra mete;
Jak na hnízdě vyhledaném
Holoubky se zobají,
V ťopání zamilovaném
Chytat, dávit se dají:
Kyž mne tak můžeš obejmout!
Má milá, kyž já tebe! –
Kyž se nemohou odejmout
Naše pysky od sebe!
Zapomnělbych vinohrady,
Netoužilbych po honbách,
Ani z knížecý zahrady
Po červených jahodách.
Umřít bych chtěl v požívání
Pysků tvých lahodnosti,
Umříti v stálém líbání
Rozkošné opojnosti. –
Světu spolu výhost dejme!
Ze mne duch již plápolá,
Tomu klátby zanechejme,
Kdo koho z nás odvolá.
Když nás střelí smrti kuše,
Mezy Myrty padneme,
Spolu poletějí duše
Vzhůru, tam když lehneme;
Do krajin blahoslavených
Plných vůně, stkvostnosti,
V nichž se z nebes vyjasněných
Smějí jara sladkosti.
Kde větrové líběj vějí,
Stromy krásněji kvetou,
Kde ptáčkové sladčej pějí,
Pramýnky čistěj tekou.
Kde oko skormouceného
Slzý vypláče hojnost,
Kde jak milou tak milého
Osud spojí na věčnosti.
Kde teď Faon pln lítosti
Nad Safou se smiluje,
Petrarka Lauru v tichosti
Objímá a celuje.
Na lukách napitých mízou
Podezřelost nemučí
Abelarda s Heloyzou,
Lásku kde on teď učí. –
Nebesa plná radosti
Nyní jsem již viděl vás!
Z toho světa do věčnosti
Vemte brzce k sobě nás!