Dámone milý! ty sy mne již chytil,
Cýtím teď, co sy ty v svém srdcy cýtil,
Mne nutí stálost tvojí lásky pevné
K lásce zas rovné.
Jak sem tvou ruku, kterouž kryto bylo
Tvé oko, ztáhla, ach co způsobilo
Tvé krásné oko, mokré od žalosti,
V mojí vnitřnosti!
Utíkám, pláči, padnu u mé boudy,
A oheň prudký hnal se skrz mé oudy,
Věčně mne bude plamen tento trápit,
Chtěje mne strávit.
Dámone věrný, já sy volím tebe!
Tisýckrát budem líbati vždy sebe,
A tak svou duši, kterouž v ustech kryji,
Do tebe vliji.