Dámone milý! ty jsy mne již chytil,
Cýtím teď, co jsy ty v svém srdcy cýtil,
Mne nutí stálost tvojí lásky dvorné
K lásce zas rovné.
Jak jsem tvou ruku, kterou kryto bylo
Tvé oko, stáhla, ach co způsobilo
Tvé krásné oko mokré od žalosti
V mojí vnitřnosti!
Utíkám, pláči, padnu u mé boudy,
A oheň prudký hnal se skrz mé oudy,
Věčně mne bude tento plamen trápit,
Chtěje mne strávit.
Dámone věrný, já sy volím tebe!
Tisýckrát budem líbati vždy sebe,
A tak svou duši, kterou v ustech kryji,
Do tebe vliji.