Kde dříve snů mých horizont v magických barvách plál,
pod klenbou svého paláce teď hasne starý král,
jenž nemá světu víc co říc’ a o tom jenom sní,
kdy nad temnotou života se blankyt vyjasní.
A přece, dálky magické, jste světem byly mým,
v němž záblesk vašich svítání zněl trylkem svatebním
a požár vašich večerů když v duši moji leh’,
já četl smysl vesmíru ve hvězdných zrcadlech.
Král marnost živě v očích svých s ní mlčky chodí jen,
u vás však hudbou tamburin počínal svítat den
a úsměv váš byl světla dech, vůní jste mluvily
a timbry vašich cymbálů jste šeptem tlumily.
Teď vaše kouzlo férické už ke mně nebloudí,
jen nuda hluše v paláce zní mrtvém podloubí
a já se marně vztyčuji a marně zrak si mnu,
což zmizely jste navždy již horizonty snů?