ZPOVĚĎ.

Já mladík, jsem si přál, by život dýle smrští mou loďku uchvátil a hnal ji v divou vřavu. Přes bradla, tesy, vír! Ať kamkoli mnou mrští! Hoj! Jako kapitán se vrátím do přístavu!

A život plnil mi: dal pohodu i bouři, dal úsměv cizích hvězd, dal milost sladkých zraků, dal města bělostná i potopená v kouři, – však trosečníka zpět mne v bědném vrátil vraku.

Teď stojím na břehu, mdlý dlouhou Odysseí, mdlým zrakem hledím kol po rodné české roli. Tak rád bych cítil v svých ty ruce, které hřejí, tak rád bych stržen byl, ať věrou v kohokoli.

Však s hledem otčíma a drsnou jeho lící jde kolem český svět. Ni velkosti, ni řádu v něm není, posvátné ni vůle jednotící. Jak slípka zděšená na vratkém cupká hřadu.

Pár bludných v předu jde, pár s nimi akrobatů, a měšťák, v zlatu dlaň, si po faiácku hvízdá. Jen bezejmenný dav, ten ještě sílu má tu, však cizejší mi je než cizím krajem jízda.

Strom života, ten k nám jen zvadlé listí střásá. A v naší mělkosti, kde hladina dno tvoří, se bolest nevyžhne, ni radost nedojásá, vše v cesty polovic mdlí, sploští, doživoří.

Kéž doufat doved bych tou věrou, která v chmuře si s dětskou prostotou ze střípků duhu zcelí! Bez červánků můj zor. Vím, bude ještě hůře, čas na těch vymstí se, kdo jít s ním neuměli.

I přijde nepřítel a ocelovou pěstí jak volky zapřáhne nás do jha potupného. Jsme bez vzdoru a sil, jsme churavou jen klestí, jež mimo minulost víc nemá praničeho.

Pryč z doby, macechou jež byla mi, ne mátí! Hle, klášter umění! Já z něho kdys jsem vyšel! Zdi břečťan ovíjí. Mír slunka cellu zlatí. U fortny stoupnu si. Kéž bratří zpěv bych slyšel!