Kdy opiju náruč svou konečně ženou
dávno a dávno už ode mne vytouženou,
ženou plnou slunce, která jest podivná síla,
jíž by se v mém srdci věčná jara rozsvítila.
Ta bytost škádlivá, drzá a nemorální,
půl zvíře a půl příroda, ostatek milování.
Osůbka bez budoucnosti, s jedinou touhou
učinit každou noc nesmírně, nesmírně dlouhou.
Osůbka s naivním srdcem, osůbka s zlatými vlasy,
osůbka šťastná a mladá, osůbka barbarské raçy,
která by pro mne vším byla, létem když zima je kolem,
radostí v bolesti a v radosti bolem.