Zavřete naše dvorce, zavřete petlicí,
a nechte nás zde žíti, ach nechte, samotné,
když bouře rozhučí se v noci nad krajem,
my budem tady jen v svých jizbách tiše lkát.
Již dlouho na koních jsme v slunci nejeli,
již dlouho nikoho jsme v polích nezřeli,
tak slabí byli jsme, že smíchy milenek
nás večer do lesů nevylákaly.
Již není o čem snít, již hvězdy nevyjdou,
a vyjdou-li, my přece nebudem jich zřít,
jen srdce zacuká, když slunce zapadne,
a opět zacuká při prvních zábřescích.