Teď, v noční chvíli časného jara,
při sípavém „zde jsem“ lampy,
jak bzukot vzbuzené mouchy nade mnou zavířila
ta ruská milostná píseň.
Ta ruská milostná píseň,
vyzývavá, dobrodružná, krutá, rozmarná,
kterou jsem poprvé zaslech,
když usedla na tvé rty.
Bylo to v den, kdy poprvé se’s mi vzdala.
V parný, letní den. Ni jediný poryv větru
nezčeřil tvůj domácí, bílý šat, zatím co jsi stála na verandě.
Z dola od řeky stoupala trocha vodního chladu,
v pokoji, modře malovaném, usínal modrý stín.
Ty jsi stála bílá, velká, s odhalenou šíjí,
profil těžkých tvých ňader odrážel se od zeleného pozadí lesa, tam na druhém břehu,
a v tvých očích poskakovala radost, žes milována a že se můžeš odmilovat,
kdykoli se ti zachce...
sahá po mně, dotýká se mne tvá zneklidňující vůně,
půl vůně pleti, půl parfum.
Kterak, táži se, ty, tak živá ve vzpomínce, tak vonící v mou přítomnost,
nejsi dnes už víc, než co bylo,
co přešlo, co dohaslo, co je mrtvo?
Kterak, že nesu v sobě spár tvého objetí,
že jsi mne učinila jiným, než jsem byl před prvým tvým polibkem,
a přece jen, že ty sama nejsi dnes víc než smrt?
Jediný však, kdo mi odpovídá, je lampa sípavě chvátající.