Řič, jarní větře! Supěj, hřmi,
tisícem kopyt třeskni!
Řič dál svůj smutek, divý bol –
s tebou tak dobře se teskní.
Oblaka uštvi, zdupej les,
na vodu pusť se cvalem,
opojně každý úder tvůj
každičkým vichří mi svalem.
Jsme jako bratři: šle nás žal
od nebes v hloubku vodní,
ničíme, lámem, skok co skok,
pádíme – bratři rodní –
neznámo kam a proč.