V tom šeru pochmurném paláce Renesance
mdlá rozkoší a vábná hříchem krásy
v žár bílý touhu srdcí rozžehla jsi,
o Gíso, kněžko opojného tance.
Jak tygřici se boky tvoje chvějí
smyslnou vlnou, která krev chce míti.
Hlas jak zpěv houslí. Ten, kdo jím se vznítí,
buď láskou zmírá nebo beznadějí.
Tvým polibkem-li Ezzův duch se ztemní,
ký div, neb rty tvé jsou jak výheň žhavé,
ty kostmi prolnou, mozek spálí hravě,
ty cestou šílenství vést znají v opojení.