Jsem jako skleslý dobrodruh, znuděný vítězstvími,
zoufalý vlastním nitrem, mdlý milenkami svými,
mám děs před svojí duší, vzpomínek nekropolem,
kam divní hráči přichází mi šílet se svým bolem.
Teď chtěl bych pouze být: obrovský Transatlantic,
jenž nese ve svém srdci národ objevitelů,
k neznámým mořím a bouřím, kol světel z kastelů,
na břehy polárních a zlatých Amerik.
A vychrle tu lůzu s jich láskou efemerní
bych nové naložil a ploval podvečerní
slaní, když by boky mně zlatem praskaly.
Tak metl bych své srdce a znova oživoval
fantomy kovkopů, bláznů a lehkých děvčat
a plul na konec světa, v tajemství, do dáli.
Pak cesta poslední, kdy moje stará šíje
by páteř někde zlomila na bradlech Austrálie,
za cenu věčných muk ať takto zahynu:
by se mnou pošlo všechno, i moji cestující,
i zlato, až bych klesal v tůň staletími tlící,
tmě noci, v šturmu signálů, pod florem komínů.