Svůj bílý polož loket na bílou šíji mou
a zahal kol mne všechno jedinou tesknou tmou,
bych zřel jen tichý zrak tvůj, v něm zelenavý stín
a pod ním volné stopy tvých mladých, hříšných vin;
nás nemiluje žádný, ač prosím k Érotu,
v tvém srdci však už všechno zná lásky žebrotu,
zná marnost objetí, illusi líbání
a po ekstasích noci zívání v svítání.
Pojď, sednem k posteli a nechme v dáli svět,
chci slyšet tebe tiše o něčem vyprávět:
jak stalo se, že žije v tvých očích ještě stín
a pod ním bolné stopy tvých mladých hříšných vin.