Neb já tě miloval. A za onoho rána
kdy zřel jsem nahost tvou, mdlou v cizím objetí,
Smrt létla kolem mne jak pták, ó proklínaná,
a v zpěvu tázala se, chci-li zšíleti – –
Zapomeň, zapomeň ó duše žalu vzdaná,
na ženu falešnou, sen touhy sklamaný,
pleť, vlas i úsměvy ta slova zbožňovaná
čím budou dáš-li jim znít s retů nirvány?
Zapomeň, zapomeň! Čas jde; pod jeho křídly
roj duší zvířených jak prach se potácí
a rozkoš, hmota, tvar, toť hrad kde marnost sídlí,
ty věz, že krásnější jsou v imaginaci.