Šly s nyvým úsměvem, úsměvem žalující,
šly v řízách stříbrných, šly tiše při měsíci,
na rukou démant plál a slza v bledé líci.
Kdos mluvil o lásce, muk, snů a touhy plné,
hlas jeho zněl jak ten, jenž pláče, sténá, klne,
a tiše snášel v svit se řeky stříbrovlné.
Však ony, aniž víc se nazpět ohlédnuly,
dál byly krok co krok, čís odváděny vůlí,
jen vanem zřejmy rouch, jež v náhlém větru duly.