Stál v stínu, o strom podepřen; i byla
polední chvíle.
Z pod větví k slunci vyhléd’: lvu se podobalo,
a hřívu těžké chundelily blesky.
Sám včera zrodil se; dnes, z jeho boku, žena.
A srdce,
jak černá prsť, v níž nezabral pluh dosud,
se třáslo: žízní po rose
a hladem po semeni.
Co bylo, neznal; neznal ni, co bude,
ni zla, ni dobra.
Jen – na své pleti – sladkou koupel stínu,
sta, statisíce hlasů zvířat vůkol
a statisíce vůní.
Šla boží chvíle
polednem ráje.