Dal vítr ke rtům polnici
a zadul. Skučící
a štkavé, štěkavé a žalující –
jak smečky vydávání, pláč jak listí ve vichřici –
šly hlasy z jeho vykynulých lící.
Pak, v slunka úsměvu, se neslo utišení.
Vzplál v broskvích rudý strom a v révě zasvit’ hrozen.
Checht zařehotal... Měchatý to Silén –
číš v pravici a zvadlé listí na lysině –
sem vpotácel se... Lehce po pěšině
se šoumá ženský krok, a tvrdě pazneht duní:
kozonoh s ženkou. S rohů se mu spouští
nit, babí léto. Ji věnec aster krášlí.
Zašli...
A ticho... Polibek jen slyšeti je v houšti
a na obzoru řev smečky se vzdalující.