Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi, město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno! Tolik života v živých, že neživé jako by žilo.
Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu, z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen! Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody, v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!
Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv! Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci, želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí. Stranou tělnaté yoly, kýl do výše vyzdvižen, svítí;
z temna loděnic přišly, z míst, zima kde jíní své tkala, vstříc teď jarnímu vodstvu, hle, čerstvou svou fermeží svítí! Srdce, srdce mé zkřehlé, zda my také vyplujem k jaru? Je-li ještě i pro nás tep vesel a nepokoj plachet,
člunů na vlnách poskok, dlaň drsná a laskavá větru, poutě v neznámo, cíle, kde čeká nás lůžko i láska? Ptám se úzkostným hlasem... Nic... Nikdo mi neodpovídá... Hlucho, mrtvo je ve mně, a zdá se, že ze všech mých smyslů
zrak mi jediný zůstal, však chladný a břitký jak ocel. Běda! Mrazně tak hledě, zřím na dno až v duši všech lidí, líp a hlouběj než oni v tkáň žhavou jich pronikám chtíčů, žiji muka jich, slasti, sám neschopen vlastní si stvořit!
A přec, čím jen je život? Vzplát, unést, být zajat a vlečen, stihnout, v náručí dusit tu vteřinu, kolem jež míjí, leknín v přítmí vod hebkém se radostně odevzdat vlnám. Vím, ó, předobře vím to! Leč k vyplutí není již vůle,
ruka přídy než tkne se zpět jako by uvadlá klesá, hory v daleku mluví ne rozkoší výprav, jen smutkem. Plujte, steré vy lodi, i s milenci, květy a hudbou, plujte, vyplujte všechny! Bych já tu jen pozůstal sirý,
z hlíny nádoba v kalném kdes přístavu zapomenutá.
Cookies on Poetry Cove